Rod Tajovských se na Malé Hané objevil někdy v 1. polovině 18 stol.,
tzn. 1700 1740, kdy jako první je zaznamenán Václav Tajovský, který se
narodil v r. 1675 v Poděbabech u Havlíčkova Brodu (kde žijí Tajovští
dodnes) a zemřel v r. 1768 v Trávníku. Ve Vanovicích je jako první
zaznamenán František Tajovský (nar. 1838), který již žil na gruntu
Tajovských č.30 (s výměrou asi 20 ha) spolu se svou ženou Annou roz.
Vlkovou a to od r. 1868. Jejich syn Josef Tajovský (manželka Josefa Tajovská
z Kochova) je zapsán jako majitel gruntu r. 1910.
Josef a Josefa Tajovští měli 5 synů Josefa (1893 1931), který byl
legionářem na francouzské frontě a poté majorem čsl. armády, Františka
(1895 1971) který se odstěhoval do Starého Města u M. Třebové, Kamila
(1897 1964) dědice gruntu (od r. 1938), Otakara (1900 1972) a Ladislava
(1910 1984), kteří si založili společný školkařský podnik ve
Vanovicích. Rodina žila klasickým životem zemědělce své doby – prostý
a naplněný prací na poli a kolem hospodářství, kdy se pouze v neděli
odpoledne objíždělo hospodářství a večer besedovalo se sousedy za zvuků
menší kapely, která se tak scházela.
Nejmladšího Ladislava asi rozhovory a zábava starších nebavily a
protože rád kreslil, dostal tužku a papír a on vydržel celé hodiny
v koutě sedět a malovat to, co znal a viděl kolem sebe. Projevoval
v malování talent, který podporoval učitel v Obecné škole i učitelé
v Měšťance v Knínicích a doporučovali Ladislava na studium v Brně,
což bylo nakonec po dlouhé úvaze z finančních důvodů otcem zavrženo a
protože rád maloval stromy a přírodu obecně, rozhodl, že Ladík bude
sadařem. Je nutno říct, že tohoto otcova rozhodnutí nikdy nepřestal
litovat a cestu z kozlíku vozu s kufrem nabaleným osobními věcmi zpět
domů za jednu z nejsmutnějších cest v životě.
Zůstal však ve svém rodném kraji, který tak rád maloval, uprostřed
všeho, co ho inspirovalo, co se mu líbilo a co tak důvěrně znal. Stromy
maloval, stromy pěstoval a tak ho stromy i živily. Líbilo se mu to místo,
rád chodil po lesích, hledal nová místa a pohledy na Vanovice, zajímal se
o historii toho místa a srovnával ji s historií obecnou. Sbíral známky,
aby viděl rozdíly krajin v jiných zemích, četl cestopisy a Jiráskovy
romány o minulosti národa, studoval malířské techniky Alše, Mánesa.
Srostl s tím krajem, měl ho rád a svoje pocity si uchovával, aby je
později anebo hned vyjádřil do svých obrazů. Řeklo by se, že poslouchal
hudbu genia loci Vanovic. Na mnoho jiného neměl čas, vytěžovala ho
společná firma a jeho koníčky.
Jako člověk zajímající se o minulost a historii dokázal předvídat,
co přinesou události dneška a jako ročník 1910 dobře věděl
z vyprávění starších a bratra Josefa co přinese rozpínavost a agrese.
Jako všichni jeho vrstevníci v r. 1938 narukoval nadšeně na obranu toho,
co měl rád a čeho si cenil. O to větší rozčarování přinesla
kapitulace a následné obsazení, které velmi těžce nesl. A za chvíli bylo
hůř. Jeho kamarády postihovalo nucené nasazení, všechny lidi válečné
dávky pro Němce a tím rostl pocit, že souhlasí s okupací. Viděl
plundrování země a zajídalo se mu naparování a povýšené jednání.
Pochopil, že správný chlap, jak říkal, to tak nemůže nechat, zvlášť
když nemá rodinu a vlastně tím má i menší zodpovědnost. Jeho vlast mu
nikdo krást nebude.
Celá věc je popsána jinde, ale za pobytu v koncentráku se mění
člověku pohled na svět. Z toho období pocházely ty nejhorší vzpomínky,
při nichž i cesta z kozlíku vozu zpět domů vypadala jako krásná
vzpomínka na to, kam patří a odkud byl vytržen. I obrazy, které se
týkají tohoto období jsou tragické jako sama doba a to i přes zjevný
karikaturní ráz podání.
Po návratu domů zjistil, že nic nebude jako dřív, protože on sám se
změnil. Po pomalé regeneraci a zotavení se připojil k bratrovi Otakarovi
v dalším budování společné firmy, která nyní našla hlavní odbyt na
Slovensku, aby se poté 24.12.1949 oženil se Zdenkou Bohatcovou a navždy
odešel z čísla 30 do nového bydliště na čísle 93. Život však
vypadal až příliš náhle uspořádaně, protože další špatná zkušenost
se pojí s rokem 1952, kdy došlo k znárodnění jejich školkařského
podniku. Tato událost ho poznamenala podobně jako okupace, ale měla jeden
pozitivní dopad. Začal více malovat, potřeboval ventil, únik před všemi
negativními zkušenostmi.
Přesto se necítil nešťastný, protože jeho dcery Lada,Kamila a Sláva mu
na to nedávaly mnoho prostoru. Promítlo se to i do jeho malování, kdy
začal pro své děti a poté i vnuky malovat karikatury, kde se projevoval
jeho smysl pro humor a hravost. Vnímal změny, které se děly kolem a tak
začal malovat obrazy, které zachycovaly staré Vanovice, které ustoupily nebo
ustupovaly budování Vanovic nových, protože nechtěl, aby se „Zapomnělo
na to, jak se žilo a jak obec vypadala ještě docela nedávno.“
Jak už to bývá, nejlepší obrazy maloval před svou smrtí, která byla
nenadálá, překvapivá, ale hlavně podle názoru všech jeho blízkých a
známých příliš brzká. Zemřel ve Vanovicích 30.1.1984.
Audio příběh
(kvalita audia je poplatná technologii a době, kdy
vznikla), v němž vlastními slovy Ladislav Tajovský popisuje střet mladého
muže z Vanovic a 2 sv. válkou. Podpora partyzánů vedla k zatčení
10. 3. 1944 a následovalo odsouzení a následné uvěznění. Obrazový
doprovod je výňatek s tvorby samotného vypravěče Ladislava
Tajovského.
Ladislav Tajovský – odboj, uvěznění, koncentrační tábor,
osvobození a návrat domů – Vanovice
