Významní rodáci
Ladislav Tajovský
Rod Tajovských se na Malé Hané objevil někdy v 1. polovině 18 stol., tzn. 1700 1740, kdy jako první je zaznamenán Václav Tajovský, který se narodil v r. 1675 v Poděbabech u Havlíčkova Brodu (kde žijí Tajovští dodnes) a zemřel v r. 1768 v Trávníku. Ve Vanovicích je jako první zaznamenán František Tajovský (nar. 1838), který již žil na gruntu Tajovských č.30 (s výměrou asi 20 ha) spolu se svou ženou Annou roz. Vlkovou a to od r. 1868. Jejich syn Josef Tajovský (manželka Josefa Tajovská z Kochova) je zapsán jako majitel gruntu r. 1910.
Josef a Josefa Tajovští měli 5 synů Josefa (1893 1931), který byl legionářem na francouzské frontě a poté majorem čsl. armády, Františka (1895 1971) který se odstěhoval do Starého Města u M. Třebové, Kamila (1897 1964) dědice gruntu (od r. 1938), Otakara (1900 1972) a Ladislava (1910 1984), kteří si založili společný školkařský podnik ve Vanovicích. Rodina žila klasickým životem zemědělce své doby – prostý a naplněný prací na poli a kolem hospodářství, kdy se pouze v neděli odpoledne objíždělo hospodářství a večer besedovalo se sousedy za zvuků menší kapely, která se tak scházela.
Nejmladšího Ladislava asi rozhovory a zábava starších nebavily a protože rád kreslil, dostal tužku a papír a on vydržel celé hodiny v koutě sedět a malovat to, co znal a viděl kolem sebe. Projevoval v malování talent, který podporoval učitel v Obecné škole i učitelé v Měšťance v Knínicích a doporučovali Ladislava na studium v Brně, což bylo nakonec po dlouhé úvaze z finančních důvodů otcem zavrženo a protože rád maloval stromy a přírodu obecně, rozhodl, že Ladík bude sadařem. Je nutno říct, že tohoto otcova rozhodnutí nikdy nepřestal litovat a cestu z kozlíku vozu s kufrem nabaleným osobními věcmi zpět domů za jednu z nejsmutnějších cest v životě.
Zůstal však ve svém rodném kraji, který tak rád maloval, uprostřed všeho, co ho inspirovalo, co se mu líbilo a co tak důvěrně znal. Stromy maloval, stromy pěstoval a tak ho stromy i živily. Líbilo se mu to místo, rád chodil po lesích, hledal nová místa a pohledy na Vanovice, zajímal se o historii toho místa a srovnával ji s historií obecnou. Sbíral známky, aby viděl rozdíly krajin v jiných zemích, četl cestopisy a Jiráskovy romány o minulosti národa, studoval malířské techniky Alše, Mánesa. Srostl s tím krajem, měl ho rád a svoje pocity si uchovával, aby je později anebo hned vyjádřil do svých obrazů. Řeklo by se, že poslouchal hudbu genia loci Vanovic. Na mnoho jiného neměl čas, vytěžovala ho společná firma a jeho koníčky.
Jako člověk zajímající se o minulost a historii dokázal předvídat, co přinesou události dneška a jako ročník 1910 dobře věděl z vyprávění starších a bratra Josefa co přinese rozpínavost a agrese. Jako všichni jeho vrstevníci v r. 1938 narukoval nadšeně na obranu toho, co měl rád a čeho si cenil. O to větší rozčarování přinesla kapitulace a následné obsazení, které velmi těžce nesl. A za chvíli bylo hůř. Jeho kamarády postihovalo nucené nasazení, všechny lidi válečné dávky pro Němce a tím rostl pocit, že souhlasí s okupací. Viděl plundrování země a zajídalo se mu naparování a povýšené jednání. Pochopil, že správný chlap, jak říkal, to tak nemůže nechat, zvlášť když nemá rodinu a vlastně tím má i menší zodpovědnost. Jeho vlast mu nikdo krást nebude.
Celá věc je popsána jinde, ale za pobytu v koncentráku se mění člověku pohled na svět. Z toho období pocházely ty nejhorší vzpomínky, při nichž i cesta z kozlíku vozu zpět domů vypadala jako krásná vzpomínka na to, kam patří a odkud byl vytržen. I obrazy, které se týkají tohoto období jsou tragické jako sama doba a to i přes zjevný karikaturní ráz podání.
Po návratu domů zjistil, že nic nebude jako dřív, protože on sám se změnil. Po pomalé regeneraci a zotavení se připojil k bratrovi Otakarovi v dalším budování společné firmy, která nyní našla hlavní odbyt na Slovensku, aby se poté 24.12.1949 oženil se Zdenkou Bohatcovou a navždy odešel z čísla 30 do nového bydliště na čísle 93. Život však vypadal až příliš náhle uspořádaně, protože další špatná zkušenost se pojí s rokem 1952, kdy došlo k znárodnění jejich školkařského podniku. Tato událost ho poznamenala podobně jako okupace, ale měla jeden pozitivní dopad. Začal více malovat, potřeboval ventil, únik před všemi negativními zkušenostmi.
Přesto se necítil nešťastný, protože jeho dcery Lada,Kamila a Sláva mu na to nedávaly mnoho prostoru. Promítlo se to i do jeho malování, kdy začal pro své děti a poté i vnuky malovat karikatury, kde se projevoval jeho smysl pro humor a hravost. Vnímal změny, které se děly kolem a tak začal malovat obrazy, které zachycovaly staré Vanovice, které ustoupily nebo ustupovaly budování Vanovic nových, protože nechtěl, aby se „Zapomnělo na to, jak se žilo a jak obec vypadala ještě docela nedávno.“
Jak už to bývá, nejlepší obrazy maloval před svou smrtí, která byla nenadálá, překvapivá, ale hlavně podle názoru všech jeho blízkých a známých příliš brzká. Zemřel ve Vanovicích 30.1.1984.
Audio příběh
(kvalita audia je poplatná technologii a době, kdy vznikla), v němž vlastními slovy Ladislav Tajovský popisuje střet mladého muže z Vanovic a 2 sv. válkou. Podpora partyzánů vedla k zatčení 10. 3. 1944 a následovalo odsouzení a následné uvěznění. Obrazový doprovod je výňatek s tvorby samotného vypravěče Ladislava Tajovského.